rok 1945


očima Čechů i Němců


volně podle Jana Cekla:

...táhnouce po hřebenech Jeseníků dospěli rudoarmějci také do horské obce Pohořany. Byla to čistě německá obec, ale až na určitou část obyvatel nepříliš nacisticky zabarvaná,...i za vlády Hitlerovy tam zůstalo ilegální protinacistické hnutí,...20 lidí,...vůdce této ilegální skupiny byl tovární dělník Lichtblau,...obec byla Rudou armádou obsazena 6.května bez jediného výstřelu,...obětí si válka vyžádala 8, z toho tři ženy...sebevraždy se žalu nad zánikem říše...obec jest nyní osidlována českými rodinami...německé obyvatelstvo bude odsunuto

psáno v listopadu 1945



pohled z opačné strany 

zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků:

Jednání, k němuž došlo v době od 30.9. 1938 - 28.10. 1945 .... které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávní ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. 


volný překlad zprávy č. 51, od K.S. z 23.1. 1951

... se svou rodinou (5 členů) jsem bydlel v blízkosti Olomouce ve vlastním domě. Na začátku května 1945 jsem vzal obě mé děti ve věku 10 a 14 let do hor na Pohořany, ve snaze je ochránit před očekávanou okupací. Pouze má 20-ti letá dcera zůstala v našem domě . Později jsem chtěl společně s mou manželkou odvézt děti zpět domů. V neděli 5.5. jsme se dopoledne vydali na cestu zpět. Dozvěděli jsme se, že Rusové jsou už jen několik kilometrů vzdáleni a letadla Rudé armády kroužily na nebi v blízkosti obce. Jednotky německé armády již byly na ústupu a postupně v rozkladu. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme si zabalili své věci a vydali se na cestu. Ale bylo již příliš pozdě. Ruské motorizované jednotky nám odřízly cestu a v okolních lesích se pohybovali partyzáni. Týž večer dorazily ruské hlídky  nahoru silnicí do vesnice a nějaký muž přišel do domu, kde jsme právě pobývali a začal nás vyslýchat. Díky svým jazykovým schopnostem jsem mohl svou rodinu a další osoby, které v domě pobývaly ochránit od prvních násilností. Starosta obce nařídil shromáždit veškeré zbraně, které se v obci nacházely, doufaje že vše bude v pořádku. Přesto byl v následujících dnech odvlečen a pravděpodobně spolu s některými dalšími muži z vesnice zmizel. V následujících dnech dorazili do obce další ruští vojáci a s nimi několik prázdných nákladních vozů  a téměř všechny domy byly vydrancovány, majetek odvezen a veškerý dobytek rovněž. Mnoho práceschopných mužů bylo odvedeno na nucené práce, několik z nich bylo zastřeleno a mnoho žen bylo vojáky znásilněno. Nesměli jsme opustit byt pod hrozbami nejtěžších trestů. Hostinský Hans Brandt z Horní Boudy byl zastřelen, protože už nemohl poskytnou vojákům další alkohol. Jiná verze tragédie je taková, že jej vojáci zastřelili, když zjistili, že volá na býka ve stáji Staline. Někteří obyvatelé se rozhodli pro sebevraždu. Rodina Donnebergerů se pokusila spáchat hromadnou sebevraždu. Matku a tři  dospělé děti se podařilo ještě zachránit, muž však byl nalezen mrtev. Paní s dětmi pak k nám přišla hledat ochranu, protože její dvě dospělé dcery (18-20 let) pronásledovali ruští vojáci. Naše sousedka 65-letá paní Jahnová, která byla trvale upoutána na lůžku, byla vojáky surově zbita a poté znásilněna. Její manžel, který se dostal do potyčky s opilým ruským vojákem musel z vesnice utéci. Dozvěděl jsem se to přímo od ní, když jsem k ní náhodou přišel. Jednu noc přišel těžce ozbrojený Rus, vypáčil dveře a okna domu ve kterém jsme pobývali, hrozil nám zastřelením a vyraboval sklep, kde měla paní domu ukryté poslední cennosti. Jedna žena, která se s námi přechodně také ukrývala, byla vytažena z domu, vláčena po ulici, znásilněna a pak zmizela. Obě dcery paní Tannenbergerové se ukrývaly pod postelemi a naštěstí nebyly nalezeny. Jen tím, že jsme uměli česky a vydávali jsme se za Čechy, byla naše rodina zachráněna. Jeden ruský staršina mi vyprávěl o Stalinově nařízení, že kdo by jakýmkoliv způsobem napadal či jinak obtěžoval české obyvatelstvo, bude postaven pod válečný polní soud, ale že s Němci se může zacházet libovolně. 

Naše paní domácí paní Kimmelová, která musela snášet strašné chování 16-17 letých příslušníků Revolučních gard, nakonec také svůj domov opustila útěkem, aby nebyla znásilněna. O jejím osudu mi není nic známo. Tak jako o mnohých dalších. Má manželka musela v následujících dnech prát špinavé prádlo ruských vojáku a vařit jim. 

.... dále jsou popisované nelidské podmínky ve sběrném táboře pro Němce, který byl zřízen v Hodolanech


Po týdnu jsme po mnoha opakovaných žádostech dostali od komisaře "Propustku"  a bylo nám dovoleno jít domů jen s několika věcmi. Náš dům byl také vyrabován a zůstal tam jen nábytek. Když jsem dorazil, dva Rusové stále "pracovali". Moje starší dcera dokázala prchnout k příbuzným v čas, jinak by sotva zůstala naživu. V suterénu, kde byla uložena většina našich věcí, byl nepořádek a většina věcí zničena.

Většina z německých domů, stejně jako v Pohořanech, byla rabována na popud našeho souseda Josefa Dostála. Tento 45-letý Čech absolvoval německou obecní školu a měl také německou manželku a děti, které mluvily pouze německy. Během Hitlerovy doby měl dobře placenou práci u německého stavitele Schneidera. Po kapitulaci Německé říše se najednou ukázalo, že je oddaný komunista a protiněmecký zaměřený násilník.

Jako člen "Národního výboru" se stal vysídlovacím komisařem a jako takový byl zodpovědný za mnoho rabování v německých obydlích a jiná zvěrstva. Díky svému necitelnému chování má na svědomí také mnoho lidských životů, včetně svého švagra Panaka. Jeho manželka, která měla 10 nezletilých dětí, byla odsunuta a údajně zemřela v Bavorsku.

75-letý otec učitele Hartmanna byl přesunut do obecní pastoušky, kde následující zimu hladověl a zemřel. Před vyhnáním se jeho 70-letá manželka oběsila ve svém domě. Hartmann, J. Pallik a několik dalších bylo zabito v táboře v Ratiboři. Mé příbuzné odváděl do  tábora příkazem: Můžete si vzít jen lžíce a přikrývky! Dostál měl prsty v mnoha loupežích a ukrutnostech páchaných ve vesnici. Slabomyslný Herentin a jednooký Rudolf Raab byli zavražděni zdivočelým skotem. Bývalý Feldwebel Kunz, šedesátiletý muž, byl ubit přivázán ke stolu. Mimochodem, to byla populární metoda partyzánů. Důchodce Zednik byl zastřelen. Mnoho žen a často dívek školou povinných bylo znásilněno. Šel jsem na místní hřbitov, kde jsem našel starého hrobaře Steigera, který mi řekl, že musel hned v prvních několika dnech pochovat 12 těl. Několik bylo zavražděno a někteří spáchali sebevraždu, včetně bývalého kapitána Tobiase z Nemilan. 

Předsedou Národního výboru byl vedoucí učitel Hecl; jeden důležitý člen se jmenoval Očenášek, ostatní jsem neznal jménem. 

Další ohavnosti z oblasti, kterou jsem zažil, byly:

Ruský voják  nebo partyzán znásilnil naši příbuznou a její čtyřletý syn byl zastřelen a ona skočila do studny a utopila se. Když to zjistila její  matka , šla se s druhou dcerou do vody utopit a otec zapálil dům a oběsil se. Bylo mnoho takových tragédií. Hostinský Schwarz spáchal sebevraždu a Lokheizer se zastřelil. Rolník Ed. Sach také. Glier s amputovanou nohou a Franz Sauer byli ubiti. Obchodník Sander a Ed. Sach byli zbiti a popraveni.  Bývalý kolega ze školy jménem H. Kwapil byl v táboře bit a hladověl.

Také jsem informoval Výbor, protože se říkalo, že každý Němec  musel podat žádost, kdyby nechtěl přijít o svůj majetek. Ale tohle byla jen lest. V následujících dnech už na německé domy umístili plakáty s nápisem "Národní majetek". Na mnoha místech byly protiněmecké plakáty  a hrozily nejpřísnější tresty, které podepsala Národní komise, starosta města nebo Dr. Zenkl a Dr. Bláha et al. Jednou v noci přišli do našeho domu ozbrojení bandité, hodili do okna těžký kámen a vyvrátili domovní dveře. Zničili všechno vybavení a nakonec chtěli znásilnit ženy. Tomu jsem mohl zabránit jen prostřednictvím mých  znalostí češtiny a silně projevenému nesouhlasu. Další den jsem si stěžoval na Výboru  ( Heclovi ) a bylo mi slíbena náprava, ale zůstalo to jen na papíře. Poté jsem se hlásil zpět do svého bývalého pracoviště a musel jsem provádět úklidové práce s  Franzem Müllerem a dalšími deseti kolegy na vlakovém nádraží pod dohledem 17-18-letých partyzánů, u které nechyběly hrubé kletby a hrozby.

V polovině května 1945 bylo řečeno, že se musíme hlásit ruskému komisaři k registraci. Poté jsme skončili jsme v Hodolanském sběrném ( koncentračním ) táboře. Shromáždilo se tam téměř 2 000 lidí všech věkových skupin a obou pohlaví, kteří byli vytaženi z bytů nebo chyceni na železnici a na ulici, aby byli odvedeni. Zacházení dozorců při shromažďování bylo nelidské.

Naše zavazadla byla vykradena při vstupu do tábora strážemi. Potom strážný v hodnosti desátníka  s cynickým smíchem řekl: "Můžete si vybrat, chcete být pověšen nebo zastřelen?"

Pak nás dali do malé cely, kde už se tísnilo 10 lidí. Někteří nesli stopy těžkého zneužívání a měli na celém těle a obličeji černé, krvavé pruhy. V malé cele baráku jsme sotva stáli namačkáni těsně vedle sebe a horko které tam panovalo bylo nesnesitelné. Partyzáni řvali na chodbě a hledali jistého muže ze Šternberka a když ho po hodině konečně našli, byl těžce bit. Viděl jsem toho    60-letého muže na dvoře o několik dní později. Tam, kdykoliv jej partyzáni viděli, byl opakovaně zbit. Jednoho dne zmizel a v baráku kde byl vězněn zbyl pouze jeho zelený plstěný klobouk. K večeru jsme byli s Müllerem ubytováni v baráku č. 2 naproti hlavní strážnici. Tam byla většina vězňů  "vyslýchána" a výkřiky mučených a týraných bylo slyšet téměř nepřetržitě.

Potom byli vtaženi do ubytovacích baráků. V místnostech baráků byla v průměru jedna osoba na metr čtvereční, takže lidé obvykle spali vedle sebe jako kolíky, nebo někdy museli spát v sedě nebo celou noc stát. V noci bylo vše uzamčeno a nikomu nebylo dovoleno vycházet ven a poté se často odehrávaly nepopsatelné scény. Samozřejmě jsme mohli spát jen na holé podlaze a většina z nás neměla přikrývku. Ve 4 hodiny ráno byl budíček a osobní hygiena. Po "snídani" byly utvořeny pracovní kolony pro těžké úklidové práce. Jako "catering" byl ráno a večer ¼ litr černé hořké kávy a krajíc chleba, v poledne slabá bramborová nebo zelná polévka a opět 40-50 g chleba. Dohromady to bylo sotva 300-400 kalorií denně, často při nejtěžší fyzické práci. Kdybychom někde neměli příbuzné a známé zvenčí nebo zaměstnavatele, kteří by nám dali něco k jídlu, počet úmrtí by byl výrazně vyšší. Po 14 dnech v táboře se někteří lidé zhroutili kvůli slabosti a hladu a byli partyzány biti. Nejzávažnější špatné zacházení probíhalo v noci a bylo běžné, zejména v kasárnách. Banditi používali těžké kožené biče nebo ocelové tyče pobité železem. Když se týraný propadal do bezvědomí a krvácel, nalila se na ně studená voda po kbelících.

Následujícího rána byli odvezeni zpět do práce. Mrtví bývali pohřbívání někde za kasárnami. Pohřební auto jezdilo často. Někteří spáchali sebevraždu z nesnesitelné bolesti, včetně  Hvabčíka z naší vesnice. Pokud se napůl hladovějící a unavené pracovní kolony vrátily večer z práce a nepochodovaly dostatečně pevně, pokračovaly ve výcviku pochodu, dokud se někteří nezhroutili, pak následovaly od dozorců kopance a rány. Němečtí školáci ve věku 10-14 let museli také cvičit a zpívat česky protiněmecké  písně, jinak by byli biti a nedostali by nic k jídlu. K obvyklým mučením patřilo také škubání vousů, kopy, údery na plosky nohou, dlouhodobé stání u zdi s rukama nad hlavou, údery hlavou o zeď atd. Při nejmenší příležitosti nebo nelibosti bylo mnoho lidí zavřeno v tmavých, mokrých a studených sklepních bunkrech. Jen o vodě a chlebu a mnozí zde byli utýráni k smrti. Po několika dnech pobytu vypadaly zanedbané oběti z podzemních bunkrů jako živé mrtvoly. Mezi nimi byli někteří známí, rolník  Ed. Biebel a přednosta stanice Matzner. Často jsem také viděl německé chlapce ve věku mezi 15 a 16 lety, ale také muže, jak je policisté a partyzáni táhli k bunkrům, kde se s nimi špatně zacházelo včetně bití a mučení. Mnozí zemřeli v bunkrech. Při příležitosti oslav osvobození se obvykle konaly ještě další intenzivnější ukrutnosti. Mezi policisty byly mi nějaké  tváře známy, neznal jsem je ale podle jména. Znal jsem jen určitého Labounka.

Slyšeli jsme o profesionálních vrazích, kteří se chlubili 50-60 vraždami. "Rakve budou přibývat" prorokovaly tyto nelidské bytosti a já věřím, že to tak i bylo. Nikdo si nebyl jistý životem. Inženýr ze Slezska Keitke nebo podobné jméno od Schweidnitz byl pověšen bez rozsudku, protože údajně okradl stráž! Ve skutečnosti odolával obvyklému zneužívání tím že dozorce uplácel. Apaticky kráčel s bitím namodralou, oteklou hlavou k šibenici. Tělo zůstalo viset na nádvoří několik dní a český obchodník s látkou Hunka a další muž museli klečet pod tělem s několika dalšími Němci. Přitom museli stále dokola křičet: "Děkujeme našemu vůdci!"

29. května 1945 se všichni "internovaní" museli dostavit na dvůr, byly přečteny rozkazy a vybírali z řad uvězněných řemeslníky. Poté byla před kasárnami přečtena jména přítomných a proběhlo tzv. "poučení". Několik dní jsem spal se svým spolupracovníkem Müllerem v baráku č. 11 a s panem Franzem Neckarem z naší obce, který tu už byl déle. Během "nástupů" docházelo k bití vězňu ze strany dozorců. Jednou museli ti, kdo byli vyzvání, udělat koridor na chodbě a bití pokračovalo. Jednou  jsme si lehli k odpočinku na podlaze. Najednou se stalo Müllerovi, který už napůl spal, že ho  povolali. Moje námitky byly zbytečné, šel se nahlásit. Dozorci ho častovali urážlivými slovy a odvedli ho zpět a řekli, že si ho "půjčí" později. O hodinu později přišli jiní dozorci a zvedli ho, já jsem nebyl ve tmě pozorován. Odtáhli ho přes chodbu do strážní místnosti, kde jich bylo víc, strhli z něj šaty a ubili jej nahého k smrti. Slyšel jsem směs bolesti a zoufalých výkřiků o pomoc od mučeného a nemohl jsem mu pomoci, byl bych zasažen stejným osudem. Když krev příliš stříkala, přetáhli ho přes uličku do jiné komory, aby neznečistili strážní místnost. Tam dokončili svou ďábelskou práci. Velitelem kasáren byl pověřen velitel čety Vítavský a Müller mu dodal svou hotovost ve výši 1000 Kč. Doufal však, že za to dostane lepší zacházení, zpočátku se to tak zdálo. Chtěl bych zmínit, že Müller nebyl nacista, ale dlouholetý odborář jako já.

Po tomto zážitku jsem zabalil pár svých věcí a znovu vyskočil z okna a šel přes nádvoří do mého bývalého baráku č. 2. Tam jsem vběhl, bylo kolem 11:00, přímo v rukou partyzánů, opět proběhla jedna z obvyklých "Prohlídek" vězně a ukradli mi, co se jim líbilo. Dostal jsem nějaké rány a musel jsem čelem ke zdi. Po trapném výslechu, samozřejmě pomocí výmluv, jsem byl propuštěn jít spát. Samozřejmě jsem spal velmi málo a brzy po probuzení byl můj první cíl hledat Müllera. Protože byl vchod do baráku 11 střežen, plazil jsem se zpět do okna. Tam ležel na podlaze na peleríně nahý korpulentní chudák Müller před ním byla sklenice vody. Jeho záda, od shora dolů, byla jediná namodralá černá krvavá rána, roztrhaná kůže. Viděl jsem obnažené svalstvo. Silný muž však ještě nebyl mrtvý a stále dýchal. Snažil jsem se mu dát vodu, ale nebylo to k ničemu, byl zjevně na pokraji bezvědomí. Opatrně jsem vylezl ven a pak se připojil k pracovní koloně. Když jsem se večer vrátil, doktor Himmel mi řekl, že Müller zemřel brzy po mém odchodu a že byl někde pohřben. Byl tu nespočet takových svévolných vražd.

Několik dní jsem pracoval na trati u Štěpánova, kde jsem byl týrán českým železničářem, který mi nebyl znám, načež jsem dostal pár nakopnutí od partyzánů a řekli mi: "Nejraději mám Němce čtyři metry pod zemí!" V polovině června 1945 jsem byl vyzvednut z tábora za pomoci bývalého českého kolegy a odjel jsem pracovat pro českého rolníka v Nedvězí. Se mnou šlo dalších sedm mně známých pracovníků. U rolníka S. jsme dostali alespoň dost jídla, i když s námi zacházeli jako s vězni. Spali jsme v malé suterénní místnosti plné myší. Ale i zde jsme byli vystaveni různým druhům obtěžování, ne-li ve stejném rozsahu jako v táboře. Rolník, který dobře ovládal německý jazyk, se ukázal být i lidským, a když Rusové přišli nastatek, schoval nás před nimi. Někteří mně známí Češi se ukázali jako dobří lidé a někdy mi něco dali nebo mi jinak poskytli úlevu.

Obecně však nikdo neměl dovoleno jít na ulici bez povolení nebo si vyzvednout čisté prádlo od svých příbuzných. Vždy jsme museli nosit rukávovou pásku s "N",  jinak by došlo k nepříjemnostem. Také jsme neměli dovoleno vstoupit do města, nanejvýš na vlastní nebezpečí, a neměli jste dovoleno chodit po chodníku nebo dokonce používat tramvaj, protože pak by se člověk mohl dostat zpět do tábora. Několikrát se mi podařilo dostat se do města, protože tam byla zaměstnána moje žena.

Pak jsem také viděl, že bývalí vrahové byli veřejně chváleni v novinách a na plakátech jako "hrdinové". Například jistý Jan Šmurda, který v Pirku zastřelil dva německé pohraničníky a jednoho vážně zranil a unikl, byl označen za "Jana, kterého nelze chytit". Na druhé straně byla veřejně odsouzena jména mnoha Němců, kteří možná nikdy Čechům neublížili; jen proto, že zastávali různé funkce, hovořili o nich jako o nepřátelích lidstva. V Nedvězí byli také různí fanatici, kteří vynikali v pronásledování Němců. Zejména mladý muž jménem Walter Kořalka, jehož příbuzní byli mimochodem Němci, stejně jako učitelé Andrýsek a Syn a Češi Barta, Čuka, Polonský, Kolman a další, kteří vynikal v pronásledování bezbranných Němců a mnoho z nich přivedli do tábora kde byli zbiti.

Německá dívka Albertine Kollmannová se oběsila několik dní po převratu, aby se vyhnula znásilnění a špatnému zacházení. Prodejce skotu Dostál pak zuřivě bil mrtvou dřevěnou tyčí. Matka jmenované, 60-letá ženy byla odsouzena k 10 letům vězení za jednufacku, kerou dřive uštědřila jednomu z Čechů. Partizáni mučili mnoho německých mužů a byly ženy znásilňovány. Téměř všichni Němci obou pohlaví od věku 10 let byli nuceni projít táborem. Po týdnu v táboře byl 60letý učitel Coufal zbit k smrti. Místní Národní výbor, jehož předsedou byl starší učitel Andrýsek, nechalrolníky Kleibera, Müllera a Skacela uvěznit a poté byli popraveni. Údajně přivedli do pracovního tábora jednoho Čecha během okupace. Známí "soudci lidí" v naší oblasti se jmenovali Matura a Svoboda. Za zmínku stojí také nekřesťanská činnost určité části českého duchovenstva, která si kvůli své činnosti po konci války vyžádala lví podíl na vyhnání Němců.





volný překlad ze článku který vyšel v Olmützer Blätter číslo 9/XXIII, původně z  Giebauer Heimatbote 26. z roku 1975, strana 131, napsal Josef Schwarz

8. květen 1945 v Pohořanech

Den kapitulace Německé říše 8.5. 1945 přinesl z rukou ruských vojáků pro místní obyvatelstvo nový smutek a další mrtvé. Tentokrát byla zasažena rodina mých sousedů. Rodina Maderů. Kvůli svérázným okolnostem tohoto případu, podávám podrobněji zprávu o dni jak jsem jej prožil. 

Dopoledne mi bylo uloženo, abych se postaral o to, že budou všechny radiopřijímače shromážděny v domě pana Konetschneho ( čp. 43) , kde sídlil komisař. 

Odpoledne přišel do našeho domu ( čp. 45 ) voják jež měl na starosti ubytování a prohlédl si pokoje. Potom jsme na stěně domu viděli napsáno číslo 25. Domysleli jsme si, že právě tolik ruských vojáků bude do našeho domu nastěhováno  a proto jsme jej raději rozhodli opustit. Přesunuli jsme se do domu mé sestry na horním konci obce. Tento byl již přeplněn uprchlíky ze Skrochowitz u Opavy ve Slezsku. Dále jsme tam nalezli i dva ruské důstojníky. Zhruba o půl desáté v noci přišel můj švagr a řekl mi, že venku stojí jeden z Rusů a ptá se po mně. Vyšel jsem ven a tam stál jeden z ruských důstojníků, který uměl dobře německy a řekl mi, že je komisařem a že s ním musím do školy. Šel jsem spolu s ním a všiml jsem si, že s námi jde ještě jeden muž. Když si mé oči přivykly na tmu okolo, zjistil jsem, že oním mužem je můj soused Mader. Zeptal jsem se jej, zda také musí jít do školy. Místo odpovědi mi ukázal posunkem rukou kolem krku. U školy předal komisař Madera zde čekajícím vojákům. Mne vzal dovnitř a vysvětlil mi, že zítra dorazí velitelství praporu a že zde ve škole bude chtít poobědvat. Proto si musím vzít na starost, aby škola byla uklizena a vše bylo v naprostém pořádku. Vrátil jsem se do domu své sestry a požádal jsem ženy ze Skrochowitz, aby mi šly s mým úkolem pomoci. Tyto nicméně řekly ať si vezmu s sebou jen místní. Obešel jsem tedy vedlejší stavení a za chvíli se mnou šla paní Hilda Gundel, moje tchýně Marie Dörrich a matka mých synovců Marie Matzner. Školní nábytek byl vyházen rusy ven z oken, podlaha tříd byla pokryta roztrhanými papíry a knihami. Když bylo vše uklizeno, mohly se ženy vrátit do svých obydlí. Mně bylo nařízeno nastoupit do nákladního vozu. Pomyslel jsem si, zda mne vezou do zajetí když jsme zastavili před Christovým hostincem. Skrze velké skříňové okno byl na náklaďák naložen veliký kuchyňský vařič. Když byl sporák umístěn ve škole, řekl mi komisař, že dnes Německo kapitulovalo a začal mi vysvětlovat jak obrovské oběti si vyžádala válka co vše dokáží hloupí lidé napáchat. Měl bych být připraven zařídit ať ženy přinesou s sebou bramborové slupky. To se již ale nestalo. Když jsme ráno přišli do našeho domu, zjistili jsme, že je zde ubytována jen jedna důstojnice Rudé armády. Nyní jsem se dozvěděl co se stalo s mým sousedem. Přes den ruští vojáci hulákali v domech a na dvorech a stříleli nazdařbůh, což se v noci ještě stupňovalo. Rodina plna neklidu o osud svého otce vyšla okolo půlnoci na zahradu a narazila tam na mrtvolu svého otce. V panice se rozeběhli k okraji lesa, kde tekl potůček a tvořil zde malou tůňku, kde chtěli ukončit své životy. V poslední okamžik stále se třesoucí, rozhodli se přeci pro život. Tak se skrývali za trnovým keřem na poli až do rána. Dcera Marie přes den dále uvažovala o sebevraždě a zmizela ostatním z očí.  Našli ji v tůni, její dvouletou dcerunku v náručí, obě ve vodě mrtvé. Mader byl zastřelen do týla a jeho dcera Marie s malou Ingrid byla několik dní v domě uložena na marách než jí byl povolen pohřeb. Pohřbu se mohlo účastnit jen tolik lidí, kolik bylo potřeba k pochování mrtvých. 

Co bylo podkladem a příčinou Maderovy popravy?

Mader byl známý jako klidný muž. Byl členem obecní rady a velitel hasičského sboru v obci, neměl žádnou funkci v NSDAP a byl u obyvatel ve všeobecné úctě. 

Všechny otázky však zůstanou bez odpovědi.

Josef Schwarz


z knihy Krvavé léto 1945

16. května okolo jedenácté hodiny v noci byl předsedou místní správní komise a policejním velitelem Aloisem Todtem zastřelen Johennes Kummer. Podle výpovědi se šel Alois Todt přesvědčitm zda se v domku čp. 44 neukrývají příslušníci SS. Po zaklepání na okno domku vyšel údajně Johennes Kummer před dveře a začal Todta škrtit. Ten ho pak měl v sebeobraně zastřelit.


Blízko obce Jívová byl 25. května samopalem zastřelen Aloisem Todtem hajný Johannes Zink, který se ukrýval v lesní boudě. Alois Todt obklíčil boudu s jednotkou Národní gardy a několikrát vyzval Zinka, aby vyšel ven. Ve stavení se Zink ukrýval s manželkou a dcerou, které střelbu přežily a byly později odsunuty.